Brebbia; výrobce dýmek v severní Itálii s unikátní historií!

Autor: pipemagcz | Kategorie: Dýmky a výrobci dýmek, Osobnosti ve světě dýmek a tabáků | Publikováno: 22-07-2012

Dýmky BrebbiaBrebbia je malá, ale spolehlivá továrna na dýmky, jejíž image je ve světě hodně známý. Vyrábí se zde kvalitní dýmky Brebbia a dýmky pro sběratele a nechybí ani velké plány do budoucna, co se týče prodeje. Dýmky Brebbia patří nepochybně mezi nejlepší dýmky na trhu. Kořen vřesovce je pečlivě vybíraný a nechává se dozrát do určitého věku. Náustky dýmek mají anatomický tvar, který umožňuje volný průchod kouře. Anatomický tvar také zabraňuje kondenzaci a následnému naprostému navlhnutí, které je u dýmek jistě nežádoucí.

Brebbia sídlí blízko malé vesnice v severozápadní Itálii, podle které se jmenuje. Vesnice leží mezi dvěma jezery v jedné z nejkrásnějších oblastí Itálie a je odtamtud možné dohlédnout na neuvěřitelné štíty švýcarských Alp.

Vstup do společnosti Pipe Brebbia je na okraji vesnice, která má 3 200 obyvatel. Vede do ní ulička, po jejíchž stranách jsou pole s občasnými shluky stromů. Mír celého místa obklopuje člověka jako nějaká ochranná ruka.

Uprostřed všeho se tyčí bílá budova ředitelství společnosti Brebbia. Budova má dvě podlaží a na obou stranách má křídla, která tvoří dvůr. Pravá sekce má na přední stěne namalovanou velkou dýmku s částečně otevřeným víčkem, ze kterého stoupají obláčky kouře. Levá sekce má novější, modernější vzhled s kresbou muže pracujícího na něčem, co připomíná elektrický motor.

Původní budova celého areálu – velká centrální budova – je více než 110 let stará. Kromě nejrůznějších zařízení na výrobu dýmek ve druhém patře můžete v prvním patře najít tovární zařízení produkující elektřinu na základě vodního pohonu, které je v provozu už od samého začátku fungování továrny. Ptáte se, co má elektřina a elektrické světlo do činění s výrobou tabákových dýmek Brebbia? Odpověď v Brebbii zní, „Má toho do činění hodně!“ Trvalo ale 67 let, než se vytvořilo toto spojení. Až v roce 1878 a 1879 totož britský vynálezce Thomas Swan a americký vynálezce Thomas Edison současně vytvořili lampu s uhlíkovým vláknem, která se úspěšně rozšířila do celého světa. Edison pak v letech 1881 až 1882 vytvořil v New Yorku kompletní elektrickou instalaci pro rozvod energie a světla.

V neuvěřitelně krátkém čase, když vezmeme v uvážení tehdejší dobu a celkovou vzdálenost, jsme mohli sledovat i velké změny v malé vesnici Brebbia. V roce 1884 postavil dopředu myslící Achille Buzzi energetické zařízení na řece, která tekla mezi jezery Varese a Maggiore, což jsou nádherná jezera prodchnutá historií.

Nejdříve lidé z okolních vesnických komunit nechtěli o elektřině – o tom ďáblově díle – ani slyšet. Poté však začínající energetická společnost nainstalovala zadarmo v centrech okolních vesnic světla na stožárech. Brzy si začaly ženy nosit křesla a své ruční práce do centra vesnice, kde si i v noci mohly povídat a společně pracovat. Tím začal věk elektřiny!

Náš příběh se nyní přesouvá o zmíněných 67 let dál. Právě skončila druhá světová válka a celá Itálie se zmítá v chaosu. Všechno od ekonomie po transport sotva funguje. Vše se musí znovu postavit. Vše kromě energetického zařízení Brebbia, které nadále fungovalo bez nejmenších potíží, tak jak tomu je dodnes.

Strýc Bernardo Papa se rozhodl mazaně investovat do něčeho, co přežilo válku více než většina ostatních věcí. Svým dvěma synovcům, Eneu Buzzimu – prasynovi Achilla Buzziho – a Achille Savinellimu, poradil, aby začali podnikat v něčem, co může být exportováno do zemí s dobrou ekonomikou. Díky lásce Enea Buzziho k dýmkám a díky silnému vztahu rodiny Savinelli k tabáku a dýmkám, který trval už téměř 70 let, se okamžitě zrodil zájem o výrobu dýmek. Strýcova nabídka finanční podpory vedla k řadě diskuzí.

Budova, ve které bylo energetické zařízení a která nyní patří Eneu Buzzimu, měla ve druhém podlaží mnoho nevyužitého prostoru a ukázala se jako výborné místo pro začínající firmu vyrábějící dýmky. Poskytovala navíc obrovskou výhodu elektřiny zdarma. Ta mohla pohánět potřebné stroje. Skoro se zdálo, jako kdyby veškeré rozvíjení elektrického zařízení mělo svůj účel ve vytvoření jeviště pro toto dýmkové drama.

Rozhodlo se, že Achille Savinelli bude žít v Miláně, kde se nacházela většina důležitých tabákových obchodů Savinelli a bude tam fungovat jako ředitel prodeje a distribuce nové společnosti, zatímco Enea Buzzi se bude starat o výrobu dýmek v Brebbii.

Všechny dýmky nesly jméno Savinelli a prodávaly se ve stejnojmenných tabákových obchodech. Již od samého začátku fungování společnosti v roce 1947 se ve firmě rozhodli, že půjdou proti existujícím trendům. Jen několik mil daleko, ve městě Barasso, velká dýmková společnost Rossi prý vyráběla každý den plný vagon nových dýmek. Jejich 900 zaměstnanců ale vyrábí dýmky tak levně, že musí na každou z nich dávat nálepku „vyrobeny z opravdového kořene všesovce“, aby přesvědčili skeptiky o jejich kvalitě.

Itálie je po druhé světové válce úplně jiná než Itálie v roce 1997. Za tu dobu se už stačila vyvinout reputace řezbářů. Postoj, který se v Itálii běžně používal, byl získat profit z výroby nepříliš kvalitních dýmek za co nejnižší cenu, to znamená profit založený na množství. To bylo ještě před rozkvětem Ferrari, Gucciho, Georgio Armani a jiných italských společností, jejichž kvalitní produkty se brzy měly stát známými po celém světě.

V popředí tohoto nového směru stojí rovnocení majitelé – bratranci – nové společnosti. Na rozdíl od Rossiho se rozhodli vyrábět kvalitní dýmky a následovat radu jejich strýce, která se týkala rozvíjení exportního prodeje.

Jenže oba dva vedoucí firmy jsou silní, mají svůj vlastní názor a jsou talentovaní. Po určitých neshodách, které se táhly až do roku 1953, se nakonec dospělo k rozhodnutí, že Savinelli bude schopen nakoupit si své dýmky někde jinde a Buzzi tak bude své produkty prodávat jiným zájemcům než Savinellimu. V roce 1956 si Savinelli postavil svou vlastní továrnu, jen čtvrt míle od továrny Rossi ve městě Barasso. Všechny dýmky, které od té doby Buzzi vyrobil, byly prodávány pod značkou Pipe Brebbia.

Nová společnost musela ale brzy bojovat s dalším trendem. V čase, kdy se objevila nová dýmková společnost Brebbia, byly dýmky nejlevnějším a také nejpopulárnějším způsobem kouření v Itálii; cigarety byly poměrně drahé. I přesto však americké cigarety dosáhly díky americkým okupačním vojskům velké popularity. Velký pokrok v automatizaci výroby cigaret brzy způsobil výrazný pokles jejich prodejní ceny. Ekonomická výhoda dýmek Brebbia byla náhle pryč! Když se tato situace zkombinovala s rozhodnutím produkovat opravdu kvalitní dýmky Brebbia, stála začínající společnost před opravdovou výzvou.

„Abychom uspěli, musí se Brebbia zinovovat,“ říká Luciano Buzzi, syn Enea a nynější ředitel společnosti Pipe Brebbia. „V prvních dnech svého podnikání můj otec vymyslel víčko na dýmky, které je chránilo před deštěm, ale díky chytře umístěným otvorům skrz něj mohl proudit vzduch. Byli jsme také jedni z prvních, kteří začali vyrábět náustky z akrylu, náustky, které budou vždy dobře vypadat. Také jsme vymysleli zařízení k rozptýlení kouře – což je malá vložka do náustku. Zařízení dokáže rozptýlit obláček kouře a ten se pak v ústech rovnoměrně rozšíří. Obzvlášť se to hodí začátečníkům v oblasti kouření dýmek, protože je to může zachránit od popáleného jazyka. Tajemstvím úspěchu společnosti Brebbia je to, že mícháme dohromady klasiku, ruční práci a osobní designy – tím pádem prodáváme kvalitní produkty, které jsou vymyšleny tak, aby vyhovovaly různým jednotlivcům. V každé dýmce můžete jasně vidět její původní tvar. Výsledkem pak je, že všechny naše dýmky vypadají povědomě, dokonce i tehdy, když je tvar nový.“

„Abychom tohoto dosáhli, vyrábíme všechny naše náustky ručně a dáváme tak každému z nich určitý vzhled. Vyrábíme také většinu našich troubelí ve válcovém tvaru; a věnujeme také velkou pozornost místu, kde se troubel napojuje na hlavičku dýmky. Snažíme se dosáhnout dojmu, že hlavička přirozeně vyrůstá přímo z troubele. Fanoušci značky Brebbia můžou dozajista říct, že tohoto vzhledu si všimnou už z dálky.“

Když Luciano hovoří o těchto inovacích, je jeho pero zřídkakdy v klidu. Strana za stranou se postupně plní nejrůznějšími nákresy – jednoduchými, přímými, informativními. Malé tajemství těchto nákresů se brzy odhalí, když začne mluvit o tom, jak se před 20 lety připojil ke společnosti.

Ukázalo se, že vysoký, typicky emotivní Ital s příjemným hlasem, je vystudovaný architekt. Jeden čas bylo jeho cílem v životě navrhovat designy domů. Nejdříve začínal s navrhováním designů pro interiéry domácností. O několik let později, když mu bylo 23, za ním přišel jeho otec a zeptal se, jestli mu nepřijde pomoct do jeho továrny s reorganizací. Pak se začal starat o přepravu a skladování a nikdy se už nevrátil zpět k navrhování designů domů. „Doslova jsem se zamiloval do kreativity, která je s výrobou nádherných dýmek z kořene vřesovce spojená. Nyní jsou dýmky smyslem mého života!“ říká Luciano.

Jeho dům je ale důkazem, že architektura ho nikdy zcela neopustila. Navrhl například strukturu se střechou, která je mimo střed budovy. Trámy se přitom tyčí vzhůru v zajímavé hře tvarů. Tuto dřevěnou krásu je možné obdivovat díky skleněným výplním mezi trámy, které navíc umožňují proudění vzduchu a je tak možné kontrolovat ohřívání a ochlazování vzduchu.

V nedaleké garáži zase odpočívají jeho tři další projekty – jeho „holky“ – dva motocykly Harley-Davidson, které sám přestavěl, a bezchybný 1946 MG-TC – model s původním ražením v dřevěném rámečku – ten si sám zrestauroval. Všechny tam odpočívají pod ochrannou pokrývkou, dokud se zase neukážou světu.

Když se Luciano před 20 lety připojil k firmě Pipe Brebbia, pracovalo tam jen 35 zaměstnanců. Takové bylo snížení oproti 90 zaměstnancům pracujících v továrně za dnů největšího rozkvětu společnosti. V dřívějších časech, když měla firma více zaměstnanců, byli dělníci specializovaní. Dnes vyrábí dýmky 14 lidí, tři další (včetně Luciana) jim pomáhají a dílna produkuje 14 000 dýmek ročně. Většina z nich je vyrobena z ligurského italského kořene vřesovce. Za posledních deset let byly všechny vyrobené dýmky založeny na designech od Luciana.

Mezitím se Enea Buzzi vyvíjel svým vlastním směrem. Vše se dá vystopovat zpětně v čase až k jeho projektu, kdy chtěl soupeřit s dýmkami Falcon, což začalo v roce 1964. Aby toho dosáhl, musel se nejdříve naučit pracovat s kovem, především s hliníkem. Poté přišel s opravdu složitou technologií, která k odlévání hliníku využívala chrom.

Přestože projekt hliníkových dýmek trval jen sedm let, otevřely se tím celé rodině dveře do naprosto nového průmyslu, ve kterém jim hodně pomohl stálý zdroj levné elektřiny. Dnes bychom mohli najít 74-letého Enea v novějším křídle budovy, kde odlévá 60 000 hliníkových součástek každý den, primárně jsou součástky určené pro motory a pumpy, některé se ale například používají i v myčkách nebo mrazácích. „Místo toho, aby se s věkem uklidnil a zpomalil, se zdá, jako by pracoval usilovněji než kdykoliv předítm,“ říká o svém otci Luciano a s úsměvem přitom kroutí hlavou v předstíraných pochybnostech.

V jejich velkém muzeu obsahujícím 6 000 dýmek Luciano ukazuje, jak se dýmky Brebbia dříve klonily ke karikaturám, setkávaly se s požadavky každý den a postupně se vyvinuly do více klasických tvarů nakreslených od ruky, kterých dnes ve výrobě najdeme nejvíce.

Pipe Brebbia prodává nejvíce svých dýmek v Itálii, některé se ale dostanou i na trh do Německa a do jiných států Evropy. Brebbia pipes také od poloviny 70. let distribuovala díky různým distributorům své výrobky na trh ve Sojených státech. Tato distribuce však skončila v roce 1993, kdy zemřel Barry Levin. Od té doby je Luciano bez amerického distributora a zásilky do Spojených států byly de facto zrušeny. Jsou tu ale dobré zprávy, které říkají, že podle jednání se v současné době rozbíhá projekt opětného prodávání dýmek Brebbia na území Sojených států. Pravděpodobně by se tak mělo stát do roku 1998.

„Každý rok kupuju okolo 25 000 kusů kořene vřesovce,“ říká Luciano. „Kořen vřesovce je něco jako naše banka. Když se nám některý rok daří lépe, koupím ho víc; když se nedaří, koupím ho zase méně. V každém případě mám ale na skladě dost kořene vřesovce na dalších pět let…možná ne pro všechny rozměry, ale pro většinu. Kořen vřesovce musí před použitím vysychat minimálně po dobu jednoho roku. Čím déle, tím lépe.“

„První období vysychání je obzvláště důležité. Kořen vřesovce necháváme v místnosti s vysokou teplotou a s vysokou úrovní vlhkosti. Tyto podmínky umožní kořeni vřesovci velmi pomalu vyschnout, zevnitř až na povrch. Z tohoto důvodu mají staré dílny s dostatečnou zásobou kořene vřesovce výhodu. Mají materiál na výrobu opravdu kvalitních dýmek z kořene vřesovce, které se dobře kouří od samotného začátku. Jediným problémem je potřeba velké investice, která zajistí zásobu kořene vřesovce na čtyři či pět let dopředu.

„Kořen vřesovce se ale může nechat vysychat i delší dobu. My si navíc potrpíme na tom, že po vytvarování dýmky ji rádi odložíme na zhruba šest měsíců a teprve pak ji dokončíme. Dýmka se pak totiž lépe barví, jednodušeji se s ní manipuluje a dokončuje. Dýmka navíc dokáže poskytnout lepší zážitek z kouření. Má totiž hned od první hlavičky tabáku sladší chuť. Když jsem reorganizoval dílnu, museli si lidé osvojit více než jen jednu dovednost. Nyní je většina našich dělníků schopná udělat vše, co je potřeba. Zaměstnanci tu jsou v průměru 40 let staří. Dva z nich tu dělají většinu naší ruční práce, tyto dýmky zpravidla vyrábějí od začátku až do konce oni sami. Jsou to Constantino, který s námi je už 15 let, a Mario, který pro nás pracuje celých 10 let.“

Tabákové dýmky se vyrábějí dvěma různými způsoby. Na výrobu méně kvalitních dýmek z kořene vřesovce, na které se používá dřevo ze středu kořenového systému, se používají stroje. Ty dají dýmce její základní tvar. Pro tento účel jsme vytvořili nejrůznější modely. S tímto přístupem věnujeme jen málo pozornosti kresbě dřeva. Dýmky s přímou kresbou ale dáváme stranou a před pískováním a dokončením je ještě vylepšujeme.

Všechny dýmky Brebbia se vyrábí z kořene vřesovce – ze dřeva z vnějšího okraje kořenového systému. Tyto kusy dřeva mají totiž lepší kresbu. Tyto nejdražší kusy se všechny zpracovávají jednotlivě, velká pozornost se přitom věnuje detailům. Většinou jednu celou dýmku vyrábí od začátku až do konce jeden jediný člověk.

„Dýmky musíme vyrábět podle toho, jakou má daný kus kořene vřesovce kresbu,“ říká Luciano. „To znamená, že hlavička dýmky se bude v průběhu vyřezávání neustále měnit, dokud z jejího povrchu nezmizí všechny kazy. Díky tomuto přístupu je počet vyrobených dýmek s přímým zrněním dvojnásobně větší.“

„S tímto přístupem zabere dokončování – to znamená pískování, barvení, leštění a další práce – zhruba 90 procent veškerých prací. To je nesmírně důležité, protože takto získává dýmka svůj konečný vzhled. Nejdůležitější je pískování, protože když se dýmka vyrábí tímto způsobem, mohou se z ní odstranit opravdu všechny povrchové vady.“

Z celkových 14 000 dýmek, které se každý rok vyrobí, jich je zhruba jen 1 000 s přímou kresbou. Luciano ale vysvětluje, že kresba má jen málo co do činění s kapacitou dýmky pro kouření. „Přímá kresba spíše ovlivňuje estetické potěšení z dýmky – je to něco unikátního – s potěšením z kouření dýmky ale příliš nesouvisí. Jediná fyzikální výhoda přímé kresby tkví v tom, že kresba ubíhající od spodní části dýmky po její vrchol dokáže nakumulovat teplo a odvádět ho pryč. Dýmka se vám pak v ruce zdá chladnější.“

Čtyři tisíce vyrobených dýmek z celkových 14 000 patří do řady Linea A., kterou navrhl sám Luciano, řada je inspirovaná klasickými tvary, přesto se od nich mohou odlišovat díky procesu ruční výroby. Každý náustek je vyrobený z akrylové desky a je vybaven vložkou z kořene vřesovce. Zhruba 400 dýmek této řady má přímou kresbu.

Dýmky z řady Collection jsou více vyráběny podle ručních nákresů než ty ze řady Linea A, proto jsou i méně klasické. Každý rok se vyrobí zhruba 500 dýmek řady Collection, záleží především na poptávce. Z těchto dýmek se vyrobí každý rok 30 či 40 kousků, které se dají označit za dýmky s přímou kresbou AAA (což jsou nejlépe hodnocené dýmky Brebbia).

Dokončení se dělá za použití přírodních produktů, „protože nechceme zakrýt kvalitu dřeva. Pro světlé dokončení používáme zvláštní lesk.“

Tabáková dýmka Brebbia podle mého názoru poskytuje zvláštní způsob kouření,“ říká Luciano. „Je to potěšení z kouře ve vašich ústech, ale i potěšení držet v rukách tak výjimečně krásný předmět. Byly doby, kdy dýmka sloužila především pro potěšení oka, a byly tu i časy, kdy byla určená především pro kouření. Dnes je čas, kdy by dýmka neměla být jen dobrá na kouření a příjemná na dotek, ale měla by sloužit i jako předmět, který si můžete hrdě vystavit. Z tohoto důvodu si myslím, že do budoucna poroste kvalita dýmek i dýmkových tabáků.

„Myslím si, že pro lidi, kteří kouří cigarety, bude těžké přejít rovnou ke kouření dýmek. Přesto se ale domnívám, že přejít od doutníků k dýmkám Brebbia bude mnohem jednodušší.“

S každou novou generací se rodí i nové nápady, které se přizpůsobují měnícím se trhům a pomocí kterých se řeší technické problémy. Voda však proudí skrz turbíny elektrického generátoru v prvním patře stále stejně. Někdy se skoro zdá, že čím více věcí se mění, tím více jich paradoxně zůstává stejných.

Dýmky Mauro Armellini a Wilma Armellini

Autor: pipemagcz | Kategorie: Dýmky a výrobci dýmek, Osobnosti ve světě dýmek a tabáků | Publikováno: 22-07-2012

Dýmky Vilma ArmelliniTovárna Mauro Armellini vznikla v roce 1960. Když bylo mému otci 24, rozhodl se začít podnikat a po několik těžkých letech byl nakonec schopen vyrábět dýmky pro zahraniční trhy. Naše továrna má pevné základy: kvalitu a cenu.

Vždycky jsem spolupracoval se svým otcem a když jsem o něj v roce 2004 přišla, musela jsem se naučit „stát na vlastních nohách“.

Někteří mi přezdívají jménem „bílá moucha“, protože jsem pravděpodobně jedinou ženou ve světě vyrábění dýmek v Itálii. Pracuji výhradně s kořenem vřesovce, který vysychal minimálně po dobu jednoho roku; myslím si, že po jednom roku vysychání je kořen vřesovce tak akorát starý a tmavý. Mám raději ruční vyřezávání a používání minima přístrojů: tímto způsobem můžu využít svou zálibu ve volných formách.

Co se týče prodeje dýmek, myslím si, že tato práce by měla přinášet opravdovost a lásku ze světa dýmek těm, kteří je kouří; Filozofie továrny je stejná jako filozofie tvořící základy mé vlastní práce: kvalita a cena.

Mauro Armellini je výborným příkladem výrobce dýmek, který si vše sám vyrobí a vše se i sám naučí. Svou kariéru v oblasti výroby dýmek začal na začátku 60. let, kdy pracoval ve slavné italské továrně na dýmky „Rossi“. O několik let později, když továrna Rossi přestala vyrábět, se Armellini zkusil přestěhovat k Savinellimu, kde poté i zůstal. Zlepšil tam techniku rustiky a dnes existují mnohá známá rustikovaná dokončení jako například „Roccia“ nebo „Corallo“ jen díky jeho osobě. Armellini pracoval pro Savinelliho několik dlouhých let, dokud se nerozhodl, že založí svou vlastní dílnu, kde bude vyrábět dýmky pod svým jménem. V těch časech, a to i navzdory faktu, že trh s dýmkami byl obrovský, bylo začít vyrábět pod vlastní značkou poměrně riskantní, protože ceny byly vysoké a bylo těžké sehnat správné vybavení a nástroje.

Jakmile se jméno Armellini pevně usadilo ve světě dýmek, neohlížel se už Armellini zpět. Díky svému příteli a sousedovi, Alberto Paronellimu, byl schopen zaujmout zahraniční trhy, například trh ve Spojených státech nebo v ostatních státech po celé Evropě. Čtyři dcery Armelliniho postupně zasahovaly do podnikání, když svému otci pomáhaly tak často, jak se jen dalo. Nakonec to však byla Wilma, která se s opravdovým nadšením zajímala o podnikání a postupně se stala otcovou pravou rukou – nejen administrativním pracovníkem, ale také, kromě jiného, výrobcem dýmek ve všech možných podobách. O mnoho let později pak již postarší Armellini přestal vyrábět dýmky v tak velkém počtu a byla to Wilma, kdo pokračoval v jeho šlépějích.

Když nedávno Armellini zemřel, bylo pro Wilmu přirozené, a také velmi náročné, aby rozhodla, jak bude Armelliniho produkce vzhledem k otcovým standardům a vizím dál pokračovat. Podporoval ji přitom fakt, že už přes 20 let sama vyráběla dýmky od A do Z a věděla díky tomu, že kvalita Armelliniho dýmek je hodně známá a ona tak může v podnikání pokračovat.

Dnes, v malém městě Barasso v severní Itálii, pracuje Wilma a její dvacetiletý syn v dílně, kde vyrábí všechny Armelliniho dýmky. Matteo, syn Wilmy, je mladý nadšený muž s velkou láskou k dýmkám a k jejich výrobě, kterou mohl zdědit jedině po svém dědečkovi. Je pevně rozhodnutý pokračovat ve výrobě a udržet tak živou tradici ve výrobě dýmek, kterou založil jeho dědeček. Vytváří totiž snové tvary a dokončení, o kterých si je jist, že by se jeho dědečkovi líbily.

Dnes jméno Armellini znamená sny, oddanost, vášeň a talent pro výrobu dýmek a odborné znalosti tří různých generací, které spojuje jeden cíl: Nabízet co nejlepší dýmky vyrobené z co nejlepšího materiálu za co nejnižší cenu.

A odkaz žije dál…

Dýmky Dunhill historie

Autor: pipemagcz | Kategorie: Dýmky a výrobci dýmek, Osobnosti ve světě dýmek a tabáků | Publikováno: 10-07-2012

Dýmky DunhillVýzvou v historii značky Dunhill je rozlišit mýtus a legendu od opravdové historie. To je ale někdy prostě nemožné. Příběh o Alfredu Dunhillovi je tak těsně svázán s mýtem, že se tento mýtus už stal součástí historie. Alfred Dunhill, který si byl dobře vědom tohoto fenoménu, zřejmě sám podporoval mnoho z těchto mýtů. Nicméně, my se pokusíme mýtus a historii rozlišit. Začneme na začátku 20. století.

Alfred Dunhill zdědil v roce 1893 velkou továrnu, v tu dobu mu bylo 21 let. Alfred si brzy všiml, že nastává věk automobilů, proto se rozhodl, že otcovu továrnu na výrobu doplňků pro koňské kočáry předělá na továrnu vyrábějící doplňky pro auta. Tak se brzy zrodila společnost „Dunhill Motorities“ a Alfred rychle vynalézal a vytvářel všechny možné doplňky. V roce 1904 Alfred vynalezl „Windshield Pipe,“ (dýmku na čelní sklo auta z ang.), přičemž doufal, že vyřeší některé potíže, se kterými se mohou setkat kuřáci během řízení. Byly to přesně tyto typy inovací v odpověď na potřeby zákazníků, díky kterým se dýmky Dunhill staly nejlepšími ve svém oboru.

V roce 1906 byl otevřen první obchod s dýmkami a tabákem na Duke St. Obchod brzy získal na popularitě díky směsím, které byly míchány dle potřeb zákazníka. Každý zákazník mohl přijít a vytvořit si svůj vlastní recept, který se zapsal do malé knihy s názvem „má směs“. Tohle je výborný příklad Dunhillovy schopnosti přizpůsobit se potřebám zákazníka. Alfred Dunhill byl přesto nespokojený se současnou kvalitou dostupných dýmek. Dýmky přicházející z Francie byly hodně lakované a neustále tak měly ucpané póry v kořeni vřesovce. Nebyly prostě dostatečné pro jeho kreativní tabákové směsi.

Alfred si v roce 1910 otevřel svou vlastní malou továrnu. Ustanovil přitom dva principy, podle kterých se bude řídit výroba dýmek Dunhill. Zaprvé, dýmky by měly být vyráběny pouze z toho nejlepšího prvotřídního kořene vřesovce s výjimečnou péčí nejlepších řemeslníků. Za druhé, cena dýmek by měla odrážet tuto výjimečnou kvalitu; zákazník by měl poznat hodnotu prvotřídního produktu. Toto pravidlo mělo vytvořit protiváhu současnému trendu levných dýmek chabé kvality, kterou člověk po nějak době musí vyhodit.

Dýmky Dunhill byly vždy vyráběné tak, aby sloužily po celý život, důraz se proto kladl na jejich užitečnost. Dýmka se musí dobře kouřit po zakoupení, ale i během dalších let. Pro tento účel Alfred vynalezl hliníkovou „vnitřní trubičku“, která udržovala vnitřek dýmky čistý. Když se dýmka zevnitř zašpinila, trubička se mohla jednoduše vyměnit. Samozřejmě, že tato inovace předznamenala dnes celosvětově rozšířené používání dýmkových čističů.

V roce 1915 přišly na svět známé bílé tečky, které měly svůj jasný praktický účel. Zákazníci totiž někdy mívali problém poznat u rovných dýmek, kterou stranou mají vložit ručně vyrobené vulkanitové náustky. Alfred Dunhill proto vymyslel, že se na vrchní stranu náustku umístí bílá tečka. Toto praktické řešení se stalo definitivní charakteristickým rysem dýmek Dunhill. „Bílá tečka“ se brzy stala synonymem kvality.

Alfred Dunhill si přál, aby byly jeho dýmky známé po celém světě. Druhá světová válka mu dala perfektní příležitost, aby představil své produkty i na mezinárodních trzích. Když se k úředníkovi dostala objednávka dýmek, která byla určená do severní Francie, Alfred mu poslal několik dýmek navíc s poznámkou, že tyto patří jeho kolegům a přátelům a má jim je prodat. Dýmky se prodaly nejen britským úředníkům, ale i obchodníkům, Francouzům, Belgičanům a Kanaďanům. Dýmky byly tak populární, že na konci druhé světové války byly dýmky Dunhill s jejich „bílou tečkou“ známé opravdu po celém světě.

Nejvíce revoluční inovací Alfreda Dunhilla byla dýmka Shell, se kterou přišel v roce 1917. Jak na tuto novou techniku pískování vlastně přišel, je tak trochu záhadou. Často se říká taková verze příběhu, že Alfred Dunhill šel jednou v zimě do svého suterénu, aby vyrobil několik dýmek, ale náhodou nechal jednu, ještě nedokončenou, dýmku u rozehřátého ohřívače. Vrátil se tam až v létě, když si náhle vzpomněl na odloženou dýmku. Našel přitom dýmku s menším seschlým zrněním, které na dýmce vytvořilo jemný vzor. Je zřejmé, že takto vznikl známý „seschlý“ vzhled pískování, který dýmky často měly (obzvláště sukovitý vzhled, který se v této době často objevoval). Někteří říkají, že název „Shell“ pochází ze scvrknutého vzhledu dýmky, který se objevuje po procesu pískování. Alfred si uvědomil, že alžírský kořen vřesovce, i kořen horší kvality, by se mohl použít v tomto novém procesu. Jemnější dřevo by mohlo být „odpískováno“ pryč a na dýmce by tak zůstalo jen tvrdší dřevo a nádherný přirozený vzor dřeva. Původně nebyly dýmky Shell známkované, ale pískovací technika, zatím ještě neočištěná, způsobovala, že bylo velmi těžké rozeznat původní tvar dýmky. Přesto, že konečná podoba dýmky Shell nevzešla z náhodně zapomenutých dýmek ve sklepě, jedná se jistě o důležitou inovaci Alfreda Dunhilla.

Jiná technika, která opět skončila jako ujištění o kvalitě dýmek Dunhill. Před procesem pískování Dunhill ponořil hlavičky dýmek vyrobené z alžírského kořene vřesovce do olivového oleje a nechal je tam několik týdnů. Poté se hlavičky nechaly oschnout, někdy se z nich také musel otřít přebytečný olej. Tato metoda se původně vyvinula z estetických důvodů, ale ukázalo se, že olej je schopen smýt ze dřeva veškeré nečistoty a konečné opravy tak byly mnohem rychlejší. Další výhodou bylo, že díky oleji se kořen vřesovce stal mnohem více odolným a na dýmce se pak například tak často neobjevovaly spáleniny.

Alfred Dunhill pokračoval ve svém podnikání otevřením mezinárodních obchodů v New Yorku v roce 1921. Nedlouho poté otevřel obchod s dýmkami i v Paříži. Pro Dunhilla pak byly 20. a 30. léta velmi úspěšným obdobím. Během roku 1924 se prodalo 260 000 dýmek Dunhill v obchodě na Duke St. Dunhill Limited se zase staly během pouhých dvou let známými díky zásobování většiny elitních klientů ve světě. Dunhill navázal spojení i s královskou rodinou, když zásoboval George VI. tabákem během třicátých let. Později, během druhé světové války, společnost neustále dodávala Winstonovi Churchillovi doutníky, které se pro tuto britskou ikonu staly nedílnou součástí.

Společnost stále rostla a ve 20. letec nabízela dýmky se speciálními designy, které byly označovány značkou OD, což byla zkratka pro ‘own design’ (vlastní design z ang.). Toto pečlivé značení a starost o to, aby dýmky měly svá patentní čísla, nám dnes umožňuje přehledné datování. Známkování během 20. let však bylo nedůsledné a některé první dýmky shell proto přesto postrádají značení. Ve 30. letech se pak objevila touha standardizovat. Přišlo se s nápadem tabulky tvarů, která používala písmena a číslice pro označení jednotlivých tvarů. Každá nová dýmka pak byla označena, aby se mohla identifikovat její velikost a tvar.

Druhá světová válka znamenala pro Dunhilla několik problémů. Obchod Dunhill na Jermyn St. Byl zničen během bombardování a musel být přesunut. Dodávka kořene vřesovce byla hodně nejistá. Italská vláda zase rozhodla, že italský kořen vřesovce bude zpracováván pouze italskými řezbáři. Získat alžírský kořen vřesovce bylo hodně náročné. Válka nechala celou Evropu ve velkém chaosu. Kvůli naprosté finanční nedostatečnosti v Evropě najednou nebylo místo pro luxusní zboží. Zároveň se však rozrostl trh v Americe a chutě Američanů tak udaly směr v další výrobě dýmek Dunhill. Američané poptávali především velké dýmky s tradičními tvary, proto Dunhill vytvořil novou řadu dýmek nazvaných „800“ OD série….

….Dunhill byl ve svých designech a v jejich dokončování vždy kreativní. Jsou to ale přesto Dunhillovy principy absolutní kontroly dosažené díky vytrvalé kontrole kvality, co Dunhilla odlišuje od ostatních výrobců dýmek. Dýmky Dunhill se musí bez ohledu na jejich tvar, velikost a dokončení především dobře kouřit. Tento princip předepsaný v prvních dnes fungování společnosti funguje dodnes. V továrnách Dunhill (mimo Londýn) vyrábí dýmky 15 nejlepších a nejzkušenějších řemeslník, kteří se mohou chlubit zkušenostmi nasbíranými za dlouhých let. Výroba produktu té nejvyšší kvality musí začít s nejlepším možným materiálem, kořen vřesovce používaný pro dýmky Dunhill pochází z vybraných keřů, které jsou staré sto let. Dokonce, i když máte k dispozici výběrový kořen vřesovce nejvyšší kvality s nejjemnějším zrněním, může se stát, že jakmile začnete vyřezávat hlavičky, odkryjí se nějaké kazy a mnoho hlaviček se tak musí vyhodit. V každém stádiu výroby existují určité povinné kontroly kvality, že se bude dýmka Dunhill dobře kouřit od prvního nacpání tabákem až po poslední, a to nezávisle na jejím stáří. Každý krok v šestitýdenním procesu se dělá ručně. Celý proces výroby se skládá z více jak 90 různých kroků. Tento proces se od dob Alfreda Dunhilla změnil jen minimálně, i když žil už před více jak sto lety.

Dýmky Dunhill se nyní hodně sbírají a jsou nejznámějšími dýmkami na světě. Alfred si představoval, že dýmka Dunhill bude výjimečná, že bude vyžadována pro svou kvalitu, sofistikovanost a dokonalost. Vize Alfreda Dunhill se opravdu naplnily. Kouřit dýmku Dunhill znamená zažít tradici výjimečnosti, která je pravděpodobně ta největší ve světě dýmek.

Copy Protected by Chetans WP-Copyprotect.